Kennel Soncco Cua - peruánský naháč‚čínský chocholatý pes a bullterier

  Peruánský naháč a nebo také Orchidejový pes Inků je bezsrstý, štíhlý a elegantní pes, jehož vzezření signalizuje rychlost a sílu. Hlava je zašpičatělá s nevýrazným stopem. Oči mandlového tvaru, které mají být co nejtmavší, vyzařují inteligenci. Nůžkový skus je silný, občas se objeví chudozubost, která souvisí s lysostí. Ve vrhu se však rodí i štěňata osrstěná, která bývají plnochrupá. Tělo je hladké, jemné a příjemné na dotyk. Ocas je nízko nasazen, je dlouhý a sbíhá do jemné špičky. Barva může být jakákoliv.

V jeho domově - Peru - je k vidění jen velmi málo. Teprve před několika desítkami let byl dovezen do Spojených států, kde se začalo s rozšiřováním chovu. Jméno Orchidejový pes Inků získal od keřů orchidejí, pod kterými Inkové tyto psy chránili před slunečním svitem. Na procházky chodili pouze při měsíčním světle. Jejich dlouhé tlapky někdy používají téměř jako člověk ruce. Klepou jimi na dveře, pokládají je lidem, které milují, okolo krku jako paže. Štěňata této rasy se rodí růžová a teprve později se dobarvují. Mají také velkou podobnost s kojenci - cucají si tlapky a zvuky, které při tom vydávají, jsou od dětských k nerozeznání. Když je člověk vezme do náruče, mazlí se hlavou s jeho rameny a spokojenost dávají najevo tóny, které jsou naprosto odlišné od zvukových projevů jiných plemen. Peruánci jsou veselí psi, kteří málo štěkají. Pohybují se téměř bez námahy. Když se unaví, zbarvuje se jejich světlá kůže do růžova. U lidí téměř nikdy nevyvolávají žádné alergie. Jsou to podivuhodní, okouzlující psi.

 

Peruánský naháč je jedním ze tří uznávaných druhů bezsrstých psů. (Mexický naháč a Čínský chocholatý pes....). Byl chován zhruba před 3000 lety Inky a patří k nejstarším psím rasám světa. Mnozí lidé se mylně domnívají, že tento pes byl uměle vyšlechtěn. Mnohé falešné a nepodložené informace podávají též i někteří ochránci zvířat. Ti totiž naháče považují za trápené ubohé tvory, kterým musí být neustále zima a díky chybění několika zubů se nemohou ani nakrmit. Nemyslím, že by na obhajobu Peruánců bylo dobré tvrdit, že milují zimu. Byla to kultovní zvířata vydržovaná především šlechtou a měla výhradně společenský význam. Každý tedy jistě uzná, že tito psi nejsou vhodní k tahání saní, jako některá severská plemena. Je nutné ovšem připomenout, že v Peru bývají veliké teplotní rozdíly. pes, který snáší přes den vysoké teploty nad nulou, musí v noci překonat teploty opačné. Jsou tedy zvyklí i na prudké sluneční záření, které milují (dle potřeby je možné kůži ošetřit opalovacím krémem) a v zimě zase vesele dovádějí ve sněhu. Vždyť kolik denně potkáváme psů, kteří jsou oblečeni, přestože mají mnohokrát i velmi husté osrstění. Záleží tedy pouze na majiteli psa, zda svému miláčkovi na delší procházky nějaký obleček pořídí. Určitou výhodou pro tyto psy je jistě navíc i fakt, že při vystavení většímu chladu se začnou znatelně třást a tím zvýší svůj krevní oběh, čímž stoupne jejich tělesná teplota.

Také je třeba vysvětlit, zda může chybění několika zubů vadit psu během přijímání potravy. Tito psi jsou krmeni bez problémů jak suchým krmivem, tak konzervami i vařeným jídlem. Jako pochoutku si mohou dát uzené vepřové ucho. Ochránci zvířat by měli především myslet na to, že peruánské naháče mohou mít i lidé s alergií, kteří v minulosti ztratili naději, že by někdy mohli chovat psa. Jsou záhadní, zvláštní a na výstavách bývají obdivováni. Je škoda, že toto inteligentní a oddané plemeno je v poslední době poněkud opomíjené.

 Peruánské naháče nelze popsat, člověk jej musí vlastnit, aby mohl prožít štěstí, které mu tento pes může dát.                                                                                                                                                                                                                                                          

Čerpáno z http://www.klubchovatelunahacu.cz/cz/pena/historie/